Prolog… Padesát let je již určitě doba, která se dá nazvat „historií“!

Historie… Kdysi, na Silvestra roku 1953, se mne jeden ze známých pražských kynologů F. Vondra snažil zlákat do řad příznivců krátkosrstých ohařů. Proto se u mne objevil český fousek navzdory všemu příbuzenstvu, které horovalo pro pointry nebo „kraťase“.

A aby byla situace ještě pestřejší, žena měla zlatého kokršpaněla Ramona Kerr Willy. Pak po něm přišel modrý bělouš Akim z Hlavačova od paní M. Štěrbové. Pak následoval pes Chan ze Žehušické obory, pochopitelně opět barevného rázu, kterému jsme až do dnešních dob zůstali věrni.

Pak jsme si uvědomili, že nákup psů není chov, ale jen zpracovávání výsledků někoho jiného.

Vlastní chov byl zahájen opatřením si barevné fenky po nám známých předcích. A tak se u nás v roce 1963 zabydlela fenka Borka z Klášterského polesí. Naše první a zároveň poslední zakoupená fenka se stala „Evou“ všech našich pejsků!

Když se kdokoliv věnuje chovu, musí mít chráněný název chovatelské stanice. Nebylo zapotřebí pracného vymýšlení a hledání anglických slovíček.

Když jsme bydleli v Klánovicích, chodili jsme s pejsky cvičit pod klánovický lesopark na územní část, která ležela ladem. Byla to bývalá blata, která po odvodnění zůstala úhorem. Kvetly tam nádherné fialové ocúny a bylo tam dostatek drobné zvěře.

Dnes je tam souvislá zástavba a patří k Praze 9. Pouze název autobusové stanice a restaurace prozrazují, že se to tam jmenuje jednoduše, prostě hezky česky „Na Blatově“. A jméno pro chovatelskou stanici bylo na světě.

Jak čas ubíhal, tak vznikaly odchovy vždy po pečlivě vybraných plemenících.

Jelikož do konce 80. let nebylo ze známých důvodů běžné volně jezdit po výstavách v tradičních kynologických zemích, musili jsme se spokojit s Maďarskem a Polskem a pociťovat to jako malou náhradu.

Budapest 1979	Veszprem 1982	Opole 1979
Warszawa 1980	Zakopane 1981	Ostrow Welkopolski 1979

Když přišel devizový příslib, tak bylo možno si dokonce zajet ke krytí až do těchto končin.

A pak je z toho takovýto pěkný výsledek.

Jelikož jsme oba myslivci, je samozřejmé, že náš chov bude kráčet k lovecké upotřebitelnosti. Je to sice namáhavé, ale ten krásný pocit, když pes přinese a odevzdává zvěř – králíka či zajíce.

Ta skutečnost při lovu, kdy se při výloži kokři zcela suvereně posadí hrdě do čela, to si jsou vědomi svých zásluh.

To jsou pak krásné vzpomínky na celý život. A pokud máte i pár fotografií, je za zimních večerů co prohlížet a hodnotit.

Epilog:
právě jste dočetli řádky z původních stránek našeho otce a dědy

Ing. Josef Smrž ml.    Josef Smrž nejml.

Josef Smrž † 17.10.2008